Jedním z cílů může být například procházka do Svatogothardské Lhotky, která je na velmi krátkém úseku přímo nabitá zajímavostmi a zážitek umocní i krásná příroda.
Naši vycházku začneme na Gothardě u památníku s reliéfem prvního československého ministra financí Dr. Aloise Rašína, pravděpodobně díla Marie Wagnerové-Kulhánkové, který zde byl poprvé odhalen v roce 1934. Bohužel v době socialismu se osobnost prvorepublikového ministra z ideologických důvodů příliš nehodila, a tak byl v 50. letech reliéf nahrazen vhodnější podobiznou proletářského novináře Julia Fučíka. Po sametové revoluci byl Rašínův reliéf, tentokrát z dílny ak. sochaře Michala Moravce, opět vrácen na původní místo a slavnostně znovuodhalen v roce 1991 prvním polistopadovým ministrem financí a pozdějším předsedou vlády a prezidentem Václavem Klausem.
Od Rašínova památníku se vydáme cestou pod starým hřbitovem a po levici necháme obnovený kostelík sv. Gotharda, svítící novou žlutou fasádou. Po pravé straně mineme pozemek s novou správní budovou Lesů ČR a hned za ním nás upoutá pískovcová skulptura s názvem Jen vzlétnout, kterou vytvořil jako účastník mezinárodního sochařského symposia v roce 1995 hořický rodák Ivan Jilemnický. Hned naproti přes cestu spatříme památník obětem prusko-rakouské války v roce 1866, rovněž dílo ak. sochaře Michala Moravce, odhalený před čtyřmi lety k 150. výročí této války, která vyvrcholila 3. července 1866 bitvou u Sadové. Mnoho jejích obětí spí svůj věčný spánek právě na starém hořickém hřbitově.
Příjemná cesta lemovaná rozkvetlými třešněmi a jinými stromy nás vede kolem zahrádek, na jejichž konci se rozděluje. Cesta vlevo míří k severu k bývalému novému židovskému hřbitovu a kolem nového městského hřbitova se vrací k fotbalovému hřišti a hlavním turistickým atraktivitám. Stejným směrem stojí i skupinka domů, viditelná z rozcestí. Donedávna zde stával pouze jediný dům nebo spíš hospodářská usedlost, v níž býval kdysi hostinec Na Rajtaraji, známý cíl nedělních vycházek Hořičáků, v němž se dospělí osvěžili pivem a děti povozily na kolotoči, kterému se říkávalo „rajtaraj“. Vzpomíná na to ve své kronice František Šafránek. My se však vydáme druhou cestou kolem malé kapličky s reliéfem Svaté rodiny, díla hořického sochaře Josefa Rychtery z roku 1832, podle zahrádkářské a chatové kolonie ke Svatogothardské Lhotce, hlavnímu cíli naší vycházky.
Svatogothardskou Lhotku tvoří jen několik domů, většinou selských usedlostí, a bývalý mlýn Beránek. Katastrálně patří ke vsi Doubrava a dříve bývala také nazývána Březovská Lhotka. Vznikla stejně jako sousední ves Březovice v podhradí středověkého hradu, pro který se vžil název Pustohrad nebo Buštěhrad. Jeho původní název však neznáme. Z tohoto hradu, zaniklého počátkem 15. století, zůstaly už jen nepatrné zbytky. Stával na protilehlém břehu Bystřice a ze Lhotky není přístupný. Svatogothardská Lhotka nabízí hned několik zajímavostí. Jako první nás cestou od Hořic upoutá krásná klasicistní socha sv. Václava, která je rovněž dílem Josefa Rychtery. Byla postavena nákladem Václava Tomáše a jeho ženy Anny r. 1822 a obnovena byla r. 1907 vnukem Václavem Tomášem a jeho manželkou Annou, jak uvádí nápis na zadní straně podstavce. Znovuobnovena byla nedávno, takže je ve velmi dobrém stavu. Zemský patron je zde zobrazen s tradičními atributy, s praporcem v pravé a se štítem s přemyslovskou orlicí v levé ruce. Socha stojí na malém návrší a obklopují ji čtyři prastaré lípy. Dvě lavičky před sochou vybízejí k odpočinku a ztišení.
O kousek níže pod touto sochou se nachází pomník starodružiníka Vojtěcha Jezbery. Vojtěch, stejně jako jeho bratr Stanislav, synové mlynáře Josefa Jezbery z beránkovského mlýna, vystudovali hořickou obchodní akademii a v r. 1910 odešli do Ruska. Usadili se v Kyjevě, kde nastoupili místo v českém obchodě. V té době tam žila poměrně silná česká menšina, v níž se oba bratři aktivně zapojili do sokolské činnosti. Záhy po vypuknutí světové války se v Kyjevě pod vedením České družiny začal organizovat odboj proti Rakousku a ustavila se skupina dobrovolců, mezi nimiž oba Jezberové nemohli chybět. Vojtěchova životní pouť se uzavřela 4. dubna 1915 u vesničky Gladyševo poblíž Dukelského průsmyku. V září 1929 byl tomuto hrdinovi nedaleko rodného mlýna odhalen pomník, dílo architekta Viléma Kvasničky a sochaře Josefa Bílka.
Málokdo dnes asi ví, že maličká Svatogothardská Lhotka má významného rodáka světového formátu. Je jím významný pražský fotograf Jan Tomáš (1841–1912), který ve své době dokázal pozvednout českou fotografii na světovou úroveň. Narodil se v čp. 1. Jeho fotoateliér na Václavském náměstí byl vyhledáván nejvýznamnějšími osobnostmi té doby, umělci, politiky i členy panovnické rodiny. Tomáš hodně cestoval po Evropě a dvakrát pobýval i v Americe, kde se setkal se známým vynálezcem Thomasem Alvou Edisonem. Ten také pořídil záznam Tomášova hlasu na fonografický váleček. Sám fotograf Tomáš prý tento vynález také využíval a ve svém pražském ateliéru pořídil nahrávky hlasů známých herců a pěvců. O jeho životě vypráví životopisný román Stříbrné stíny z pera Tomášova prasynovce RNDr. Petra Rybáře.
Posledním objektem, kterému budeme ve Lhotce věnovat pozornost, je starobylý mlýn Beránek. Patří do soustavy mlýnů na řece Bystřici, do níž náležely také Obecní a Panský mlýn. K jeho názvu se váže pověst o zaběhlém beránku. Tento mlýn byl o něco menší než Panský a patřili k němu mleči ze Svatogothardské Lhotky, Rašína, Třebnouševsi, Ostrova, Milovic, Bříšťan, Sukorad, Bašnic, Dolní Dobré Vody a Libonic. V r. 1748 mlýn koupil Jan Krejcar, v jehož rodině se udržel až do r. 1836. V následujícím období se zde vystřídala řada majitelů, z nichž zmíníme Tobiáše Jezberu. Za něho v r. 1868 původní mlýn vyhořel a byl manžely Jezberovými znovu postaven. Jejich starší syn Václav odešel do Ruska, kde se stal pravoslavným knězem, a tak mlýn zdědil mladší Josef, který provedl modernizaci a pořídil parní stroj. Jeho synové však k mlynářskému řemeslu nepřilnuli a odešli také do Ruska. Josef Jezbera tedy v roce 1913 mlýn prodal Václavu Tomášovi ze Lhotky pro syna Josefa, který však tragicky zahynul. Mlýn pak zdědila dcera Marie, v jejíž rodině se udržel až do znárodnění v 50. letech minulého století. Tím skončila slavná éra zdejšího mlynářství.
Zpátky do Hořice se pak můžeme vrátit buď stejnou cestou nebo po silnici kolem Doubravky anebo delší cestou po silnici přes Březovice.
Zdroj: PhDr. Oldřiška Tomíčková, Městské muzeum Hořice
Jaro za týden o něco poskočilo, a tak pro Vás máme typ na další vlastivědnou vycházku v okolí Hořic, do míst, kam třeba často nechodíte anebo o kterých se chcete dozvědět něco zajímavého. Tentokrát se vydáme tam, kde kdysi stával hrad, o kterém vlastně nevíme, jak se jmenoval, a potom do staré kamenické vsi Doubravy, kde jsme narazili na jednu záhadu, kterou nám třeba někdo pomůže rozluštit. Cesta bude tentokrát trochu náročnější než minulá vycházka do Svatogothardské Lhotky, a pro kočárky nebo jiná vozítka ji vzhledem k lesní těžbě nedoporučujeme.
Začátek vycházky bude u bývalé restaurace Doubravka. Restauraci nechal v r. 1903 postavit stavitel Václav Kleček. V tom roce se ve Smetanových sadech konala slavná Výstava českého severovýchodu. Restaurace Doubravka byla oblíbeným vycházkovým cílem obyvatel města a místem příjemného občerstvení. Taneční sál sloužil pro konání zábav a menších plesů. Ještě v r. 1990 se v něm konal první ples Občanského fóra. V 90. letech restaurace ukončila provoz a v současné době, jak hlásá nápis na fasádě, je zde výrobna hořických trubiček Strix s malou cukrárnou, která, až vláda uvolní karanténní opatření, nabídne příchozím občerstvení.
Ještě než se vydáme na cestu, seznámíme se s dvěma dalšími zajímavostmi tohoto místa. Jednou z nich je nárožní secesní Flečkova vila (nároží Riegrovy ulice), kterou v r. 1910 nechal postavit pro svou rodinu JUC. Eugen Fleček podle návrhu pražských architektů Václava a Františka Kavalírů. Kromě zajímavého půdorysu upoutá pozorovatele i opakující se hlavní motiv ve tvaru kávového zrna a barevné vitráže s vyobrazením ptáků. Díky citlivému přístupu současného majitele si vila uchovala svůj původní vzhled i krásu. Druhou zajímavostí je památný křížek na nároží do Erbenovy ulice. Jak uvádí nápis na podstavci, stával tento křížek od nepaměti v úvoze vedle Špice a byl sem přenesen r. 1901.
Po pravé ruce necháme Gothard s rozkvetlými třešněmi a vydáme se po červené turistické značce dolů do údolí říčky Bystřice. Je jedním ze dvou údolí, protínajících pásmo Hořických chlumů. Tím druhým je Mezihořské údolí s říčkou Javorkou. Po levé straně míjíme chaty se zahrádkami a přicházíme k Bystřici, kde na nás čekají další zajímavosti. Nalevo je to skupina několik chalup. V jedné z nich býval oblíbený hostinec a lázně Na Klinice, které provozoval Josef Malina. Největšího rozkvětu dosáhl hostinec ve 20. letech minulého století, kdy sem docházela řada významných hostů, především z řad umělců. A odkud se vzal ten zvláštní název? Prý tam kdysi čepoval pivo nedostudovaný medik.
Vpravo od silnice stával kdysi Panský mlýn, patřící do soustavy vodních mlýnů na Bystřici. Dnes už z této kdysi honosné stavby nezbylo nic. Panský mlýn byl velmi starobylého původu, je zmiňován už r. 1611 v inventáři panství Smiřických. Roku 1748 byl prodán Josefu Rykrovi z Hořic. Z té doby se zachoval i velmi podrobný popis mlýna. K tomuto mlýnu byli přiděleni hořičtí pekaři a dále mleči z Chvaliny, Doubravy a Dobše. Panský mlýn pak ještě několikrát změnil majitele. Za zmínku stojí Leopold Dušek, který nechal v r. 1852 (dle doubravské obecní kroniky) postavit silnici ke křižovatce u budoucí Doubravky. K mlýnu tehdy patřila i pila. Dalším majitelem byl Václav Tomášek, který postavil v Hořicích dva krásné domy (dnes městský úřad a městské muzeum). Tomášek mlýn zvelebil a přikoupil parní stroj, nahrazující vodní silu v období sucha. Při krachu bašnického cukrovaru však přišel o veškerý majetek. V r. 1900 se stal mlynářem Antonín Knap, který při mlýně zřídil katr. V r. 1902 odprodal špici pole Václavu Klečkovi, který na ní postavil hostinec Doubravka. Antonín Knap podnikal ve velkém a obilí kupoval na burze na vagóny. Jeho dědičkou byla dcera Milka, která se provdala za Karla Bálka, jenž byl posledním mlynářem. Po znárodnění v 50. letech se zde ještě nějakou dobu šrotovalo obilí pro potřeby školního statku. Mlýn pak pustl a chátral a nakonec musely být nebezpečné ruiny strženy.
Až budete přecházet přes most, podívejte se vpravo, kde se nachází zbytky technicky zajímavého klenutého kamenného mostu, postaveného v r. 1872 na místě starého dřevěného. V letech 1853-54 byla postavena silnice od Panského mlýna na Doubravu, čímž získala tato obec, dosud odtržená od světa, lepší spojení s Hořicemi.
Za mostem odbočíme ze silnice vpravo na lesní cestu, pokračujeme k rozcestí, kde se vydáme cestou vlevo malým úvozem na louku, přejdeme ji a znovu vejdeme do lesa. Tady je cesta trochu hůř schůdná kvůli větvím, které tu zůstaly po lesní těžbě, ale dá se přejít. Pokračujeme kolem velkého zaniklého lomu vlevo po cestě dále, až dojdeme na místo, kde kdysi stával ve svahu nad říčkou Bystřicí hrad, dnes nazývaný Buštěhrad nebo Pustohrad. Jeho skutečný název však neznáme. Hrad zde stával od poloviny 13. století a zanikl v průběhu 15. století. Dodnes se zachovala západní část obvodového opevnění. V čele ostrohu byla postavena věžovitá stavba nejspíš hrázděné konstrukce a k plášťové zdi kolem nádvoří přiléhaly další budovy. Hrad zanikl požárem. Archeologické nálezy – zbytky kachlů, keramiky, stolního skla, kování apod. Jsou uloženy v muzeích v Hořicích, v Hradci Králové a v Praze. Kámen z hradu jako cenný stavební materiál využili místní obyvatelé.
Od Buštěhradu se vydáme vlevo cestou lesem kolem výše zmíněného lomu, který obejdeme a pokračujeme až do rekreační chatové osady, vzniklé zde v 60. a 70. letech minulého století. Při cestě v lese mineme několik dalších menších zaniklých lomů jako dokladů těžby zdejšího pískovce. Projdeme mezi chatami a dostaneme se do někdejší kamenické vsi Doubrava. První zmínka o obci pochází z r. 1416 a původně náležela spolu se Svatogothardskou Lhotkou a Chvalinou ke vsi Březovice, později, v r. 1920 se Doubrava spolu se Lhotkou osamostatnila. V r. 1976 byla Doubrava připojena k městu Hořice. Na Doubravě se dříve těžil jemnozrnný kámen bílé a žluté barvy, oceňovaný především sochaři. Z doubravského pískovce byl zhotoven například pomník Jana Žižky na Gothardě, slavný Šalounův Krakonoš nebo socha sv. Jiří v Miletíně. Přímo ve vsi se nacházely dva lomy, které byly vytěženy až k chalupám, stojícím nyní na jejich samém okraji. Další lom se nacházel u Panského mlýny, kde se lámal kámen brusný, z něhož se vyráběly brusy a brousky. Původní dřevěná zástavba byla postupně nahrazena domky zděnými. Obejdeme-li obec, najdeme zde několik zajímavostí. Je to především kamenný křížek s Kristem nedávno krásně opravený. Původně stával na polní cestě od Panského mlýna k Chloumku poblíž obce Doubrava, dnes ho najdeme na okraji návsi. Křížek byl postaven nákladem manželů Josefa a Františky Antošových z Doubravy v r. 1853 a v následujícím roce byl posvěcen hořickým farářem Lednem, jak je uvedeno na zadní straně podstavce. Na návsi také kdysi stávala socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1731 s kamennou zahrádkou, kolem níž byly vysázeny jeřáby. Socha však byla později poničena, světec přišel o hlavu, a tak bylo v r. 1919 rozhodnuto sochu odstranit. Na návsi také bývala dřevěná zvonička s obecním zvonkem. Když přišlo za 1. světové války nařízení, že se musí zvonek odevzdat, tento se přes noc ztratil. Jeden místní občan jej ukryl v řece Bystřici. Po válce se zvonek opět vrátil na své místo. Protože však byla zvonička uhnilá, bylo rozhodnuto postavit v obci zděnou dobytčí váhu s věžičkou a na ní umístit obecní zvonek. V obci bylo vybudováno koncem 60. let přírodní koupaliště, které sloužilo místním, chatařům a bylo vyhledáváno i obyvateli Hořic. Ještě v 90. letech minulého století sloužilo veřejnosti. Dnes je už, bohužel, zcela zpustlé a zarostlé vodní a bahenní vegetací. Škoda!
Do Hořic se vrátíme po silnici a u Doubravky naše putování ukončíme. A na závěr ještě slíbená záhada. Přestože název obce Doubrava vznikl podle lesa s významným zastoupením dubů, my jsme při naší procházce neviděli ani jediný dub. Okolní lesy jsou sice převážně listnaté, ale jsou tam hlavně buky, habry, břízy apod. Podaří se někomu najít na Doubravě aspoň jeden dub?
Připravila PhDr. Oldřiška Tomíčková, Městské muzeum Hořice
Naše další vlastivědná vycházka tentokrát povede na Mohejlík a do Chvaliny. Cesta bude fyzicky méně náročná a povede většinou po méně frekventovaných silnicích a upravené cestě, takže je vhodná i pro kočárky a cyklisty.
Vycházka začíná u vlakového nádraží, kde naši pozornost upoutá hned několik zajímavostí. Přijdeme-li od města Šalounovou ulicí, uvidíme vlevo od nádražní budovy zajímavou vilku, částečně zakrytou vysokými keři. Dům č.p. 692 z roku 1882 je dílem stavitele Josefa Hockeho, pro jehož stavby je typická kombinace pískovce a režného cihlového zdiva. Jeho typický rukopis spatříme i na jeho největší hořické stavbě – Goldschmidtově vile č.p. 706 na Borku, kterou postavil podle projektu vídeňského architekta Fridrycha Gloubeho pro židovskou podnikatelskou rodinu Goldschmidtů. Dalšími Hockeho stavbami jsou dům č.p. 188 ve Škrétově ulici a dům č.p. 149 „U lva“ na náměstí Jiřího z Poděbrad.
První vlak vyjel z hořického nádraží 19. března 1882. Již v roce 1870 však byl zahájen provoz na Severozápadní dráze na trati Velký Osek – Ostroměř a o rok později Ostroměř – Kunčice a Ostroměř – Jičín. V roce 1882 pak zahájila pravidelný provoz Česká obchodní dráha, tzv. Komerciálka, z Hradce Králové přes Hořice do Ostroměře, která se tak stala železničním uzlem. Již v roce 1880, v době stavby trati, byla na místě dnešního nádraží postavena přízemní budova, k níž bylo v roce 1903 přistavěno 1. patro. Tato budova pak byla rozšířena ještě v roce 1926 před očekávaným příjezdem prezidenta Masaryka. Protože však pan prezident přijel o něco dříve, než byla stavba dokončena, byla celá budova ozdobena chvojím a fáborky v národních barvách. Zajímavostí je, že díky stavbě železnice mají Hořice o jednoho slavného rodáka víc. Dne 24. listopadu 1881 se zde narodil novinář, spisovatel a překladatel Zdeněk Matěj Kuděj, přítel Jaroslava Haška. Jeho otec pracoval jako inženýr při stavbě dráhy a se svou manželkou Boženou obývali služební byt na hořické radnici, kde se jim také narodil synek.
Budova nádraží prošla v minulých letech celkovou rekonstrukcí a po někdejší šedi a zašlosti už není ani památky. Obejdeme-li budovu z jižní strany, objevíme zde dvě památky na tragické události 2. světové války. V jižní zdi nádražní budovy je vsazena pamětní deska se jmény Josefa Bucka, přednosty hořické stanice, a železničářů Antonína Skály a Františka Šulce, kteří položili své životy v boji proti okupantům. Mezi nádražní budovou a kolejištěm je do země vsazena kovová plastika ve tvaru Davidovy hvězdy s nápisem „Cesta bez návratu pro sedm desítek židů z Hořicka 14. 12. 1942“. Památník je dílem mladé výtvarnice Lucie Procházkové z Pardubic a byl sem nainstalován k 75. výročí této smutné události. Právě odtud totiž odjížděli hořičtí židé na svou poslední cestu do Hradce Králové, do Terezína a nakonec do Osvětimi, odkud už nebylo návratu.
Trochu veselejší pohled nabízí socha Satyr (Faun), zhotovená v roce 1931 podle antického vzoru z vojického pískovce v ateliérech sochařské školy. Alois Jilemnický napsal: „Starořecký symbol bujnosti a rozkoše před nádražím vítá nebo se loučí s návštěvníky Hořic a dokáže potěšit.“ Za kolejemi v Janákově ulici, skryta korunami stromů, se nachází vila hořického rodáka, architekta Jindřicha Maliny (1905-1992), postavená ve 40. letech minulého století v americkém pragmatickém stylu. Malinovy zkušenosti z pracovního pobytu v Americe se odrazily i v přestavbě pivovarského hotelu Koruna na konci 20. let. Byla mu také svěřena realizace stavby Věže samostatnosti podle projektu Františka Blažka a ve 2. polovině 30. let stavba lázeňského komplexu v Lázních Bělohradě.
Od nádraží se vydáme k železničnímu přejezdu. Po jeho přechodu mineme po pravé straně krásnou starou budovu bývalého Hospodářského rolnického družstva, které vzniklo v roce1898. Budova byla postavena v roce1922 a se stanicí dráhy byla spojena vlečkou. Malý úsek cesty pokračujeme po státovce až ke křižovatce, kde odbočíme na vedlejší silnici směrem na Třebnouševes a Chvalinu. Po pravé straně na návrší za hradbou stromů zaujme objekt s vysokým komínem, bývalá cihelna, nyní již nefunkční a zpustlá. Po levé straně mineme podnik Pentas, dříve Strojobal a ještě dříve Bušek a spol. (zal. 1890), dodávající stroje a technologická zařízení pro potravinářský průmysl.
O kousek dál odbočíme vpravo na cestu lemovanou ovocnými stromy k Husitské mohyle, památníku připomínajícímu někdejší husitskou bitvu. Mohylu nechal uměle navršit a památník postavit hořický vlastenec a rusofil Josef Šťastný, majitel vinárny U Božích bojovníků v r. 1893. Má podobu husitského vozu naplněného válečnými trofejemi, na němž sedí český lev. Nápisy na pomníku připomínají nejslavnější husitské bitvy. Pomník je dílem hořického sochaře Antonína Šešiny. Místo nebylo zvoleno náhodně, protože právě zde podle pověsti skončila v dubnu 1423 bitva, v níž slepý vojevůdce Jan Žižka se svým vojskem porazil oddíly věrolomného českého panstva, vedeného Čeňkem z Vartenberka. Pomník byl v loňském roce krásně opraven, stejně jako kámen s kalichem a vlasteneckými verši Josefa Šťastného, nalézající se u paty mohyly.
Vrátíme na silnici a pokračujeme dál až ke křižovatce, kde se silnice dělí na Chvalinu a na Třebnouševes. Vlevo kopíruje silnici stoka vzniklá meliorací. Kdysi zde však býval rybník, jak dokládá dodnes patrná mírná terénní prohlubeň a zbytky vlhkomilných rostlin pod tratí. Stoka u silnice se stala domovem divokých nutrií. Jedna na nás vykoukla a pak se nerušeně vydala na pastvu na druhý břeh. Při silnici na Třebnouševes stojí objekt bývalé Strojní traktorové stanice, nyní Hořické strojírny, vyrábějící techniku pro přepravu dřeva.
Zanedlouho už vcházíme do malé obce Chvaliny, kterou tvoří asi dvacítka domů. Místní jméno Chvalina se odvozuje z osobního jména Chvala a první písemná zmínka pochází už z r. 1320. Původně bývala samostatným statkem a v roce 1541 se stala součástí hořického panství, s nímž od té doby zůstala už navždy spojena. V roce 1778 byl chvalinský panský dvůr v rámci tzv. raabizace rozparcelován a panská půda dána do dědičného pachtu tamním rolníkům. Robota nahrazena peněžitými platy, což mělo vést k větší zainteresovanosti poddaných a tím i ke zvýšení efektivity zemědělské produkce. Provedena byla na panstvích, náležejících státu. Na hořickém panství to konkrétně obnášelo rozparcelování pěti panských dvorů - chvalinského, milovického, bašnického, bílského a oujezdeckého - celkem 457 nájemcům. Parcelací byly vytvořeny také tři nové osady - Malá Třebnouševes (dnes Vinice), Kouty a Bílsko a vzniklo 257 nových selských usedlostí. V obci je pěkně upravená náves s rybníčkem, dětským hřištěm, obnovenou zvoničkou a kamenným křížkem. Kříž byl postaven nákladem manželů Anny a Tobiáše Stránských v roce1853, v roce 1906 byl opraven nákladem občanů chvalinských a nedávno byl opět krásně obnoven. Za pozornost stojí i starobylý statek s nápisem „Panský dvůr založen léta páně 1721“. U křižovatky silnic na Jeřice, Březovice a Hořice stávala socha sv. Jana Nepomuckého, postavená v roce1862 nákladem rodiny Langrovy z Chvaliny. Byla dílem hořického sochaře Josefa Jiříčka. Podle ústního svědectví místních byla socha rozbita nárazem auta a na své místo už se nikdy nevrátila.
Kousek za křižovatkou budeme přecházet trať. V těchto místech kdysi stával malý strážní domek, v němž se v roce 1886 narodil český historik PhDr. Oldřich Flégl. Jeho články najdeme v například v Českém časopise historickém, Zlaté Praze a je autorem některých hesel v dodatcích Ottova slovníku naučného. Více než dvě desetiletí byl následkem španělské chřipky upoután na lůžko. Zemřel v roce 1944. Odtud už to není daleko k areálu továrny Jesva, dříve ZEZ, po vrácení podniku rodině původního majitele opět Jesva, zabývající se výrobou svářecí techniky. Historie této továrny však sahá ještě dál. Svůj provoz zde v roce 1912 zahájila mechanická tkalcovna a šlichtovna jako firma židovských podnikatelů Müller – Mauthner – Popper. Zde dnešní putování ukončíme a budeme se opět těšit na příští vycházku.
PhDr. Oldřiška Tomíčková, Městské muzeum Hořice